Život nejde dál..

Stýská se mi.. sedím tu sama..  A Ty jsi v Praze.. tam, kde jsme teď měli být spolu.. v bytě, na který jsem spolu dlouho čekali, společně si ho zařizovali a měli z něj radost.. i když jsem Prahu tenkrát moc nemusela, tam jsem to měla ráda. Bylo moc pěkné chodit spolu do přírody.. škoda, že jsme toho stihli tak málo :( Přijde mi to teď jako tak krátký čas, co jsem mohla být po Tvém boku... mrzí mě, že jsme nestihli tolik věcí..  že jsem se nechovala líp.. že jsem Ti nedělala větší radost..
Kdybych bývala lepší, možná jsem teď mohli být spolu.. těžko říct...zda by to pomohlo..

Ráda jsem vedle Tebe.. těší mě Tvoje drobné nevinné vtípky.. to, jak si umíš hrát se slovíčky.. jak toho tolik víš.. a umíš mi to pěkně vysvětlit.. moc rád Ti naslouchám..

Kéž bys mohl dělat víc dnů mého života krásnějšími..

Cítím se hrozně opuštěně ;-(

Další osamělý večer bez Tebe..

Chybí mi naše společné focení a pojídání marcipánu v bytě kamaráda.. poslouchání Manu Chao na cestách..   jak jsem Tě občas v autě pohladila po koleni a Tys mě chytil za ruku.. jak jsme si společně čítávali.. ráda jsem Tě poslouchala, když jsi mi něco vysvětloval.... chybí mi procházky s Tebou při kterých jsi mi ukazoval, kde co roste... Tvoje milé básničky, které jsi mi psal.. vždy jsi mě dokázal potěšit.... mrzí mě, že jsem nebyla pro Tebe lepší..

Třeba jednou....

;-(

Nikdy si to neodpustím...  chybíš mi.. ;-(

Vzpomínka..

Už ani nevím jak se tu píše...už je to skoro rok od posledního zápisu.. pro mě je to pořád jako dnes..  lepšího muže jsem nikdy nepoznala a vím, že nikdy nepoznám, protože takový není.. on je anděl.. Honzíku, navždy budeš v mém srdci.. chybíš mi... <3

5 let, 9 měsíců, 2 dny

... tak dlouho jsme byli spolu...

Po prvnim spolecnem dni jsem Denince do fora napsal:

jiskricky v ocich
a vitr ve vlasech
posecena trava a demanty rosy,
modre nebe,
vune a chut nejkrasnejsi z kvetin mi ulpela na rtech
me okovy spadly
a kridla zlomena ted znovu plna moci
mne odnesou k nebesum...

Dnes uz z kridel nezbylo nic, bolest je to takova, ze netusim, jak ji zvladnout... nejhorsi je ten pocit, ze nemuzu nic delat... jsem jako zavreny v neviditelnem vezeni, muj hlas i tluceni pesti se jen odrazi zpet...
Rikaji, ze nadeje umira posledni... Je dobre vedet, ze aspon neco cloveka prezije...

Jedeme dal, Zeme se toci...

Nostalgie - uz jsem na tyto stranky nepsal tak dlouho... Pritom z perspektivy celeho zivota je to jen maly kousek. A tolik veci se za tu dobu stihlo stat, ktere nas naplnily stestim i dohnaly na pokraj zoufalstvi.
Nasli jsme si kamarady a zase o ne stihli prijit vlastni hlouposti. Ale asi to tak melo byt, aspon jsme se o sobe zas dozvedeli neco vic. Skoda jen te ztraty, kez by to slo zmenit.
Nas vztah je rozbity... Asi jsme si oba moc budovali vzdusne zamky a ocekavali od toho druheho neco jineho. Bohuzel, jsme jen lide a k nizsim druhum nemame daleko.
Nejhorsi ve vztahu je ztrata duvery. Zaklady jsou naruseny, neni na cem stavet.
Ja vedel, ze jednou muze prijit doba, ze si Deninka nebude jista, jestli je vztah se mnou opravdu to nejlepsi. Nejsem zadny ideal. Jsem stary mrzout, co uz ma neco za sebou.
Jenze co jsem mel delat? Mel jsem se tim celou tu dobu trapit a myslet na to? Nebo jsem se s ni vubec nemel davat dohromady kvuli tomu, ze se jednou mozna neco stane?
Ja si jen naivne myslel, ze kdyz uz mame kazdy za sebou nejake delsi vztahy, ze uz vime co a jak. Ze kdyz se rozhodneme spolu zit, tak to rozhodnuti nebudeme nikdy zpochybnovat. Ano, budeme se obcas hadat a obcas si lezt hrozne na nervy... Protoze to je proste zivot. Samozrejme ze oba sem tam potkame nekoho, s kym se bude dobre povidat, delat legrace a tak. Padnou dvojsmyslne vtipky, nejaka ta flirtovni narazka, mozna letme objeti.
Ale to je vse. Nikdy nezpochybnovat nas vztah, nikdy nemyslet, jestli by nebylo lepsi zkusit zit s tim jinym clovekem.
Asi jsem uz moc stary. A Den asi potrebuje vice svobody a ziskat nekde jistotu, ze ja jsem pro ni ten pravy.
Je mi tezce, jako by mne uvnitr neco rvalo na kusy... Zajimave, jake veci s clovekem provadi trocha hormonu a chemickych reakci. Mozna bych se mel podivat, co mam vlastne uvnitr...

Shrnuti posledniho pul roku :-)

Tak nejak jsme prestali psat :-) Ne ze bychom prestali zit, ale proste jsme se nedokopali k psani :-)
Ale ono se toho zas tak moc nestalo:

• mame novou postel - vazi 250 kg - ta uz by mohla neco vydrzet ;-)
• hrajeme geocaching, pri potulkach po svete hledame kesky :-)
• zase jsem byl v USA, 3 tydny v Milwaukee nastesti utekly jako voda - koupil jsem si tam nove in-line brusle, takze ted chodime obcas bruslit
• Deninka zvladla napsat bakalarku a udelat statnice, takze uz ma titul Bc., a je tak vzdelanejsi nez ja :-)
• Deninka byla prijata k magisterskemu studiu na UK v Praze - stehuje se do Prahy, budeme bydlet spolu - sbohem svobodo ;-)