Tak jsme se s Jenem dostali k tématu peněz a Honzík povídal, že se jeho rodičům nelíbí, že všechno bude vlastně financovat on - byt, zařízení atd. a já do toho nevložím prakticky nic (mám jen jedno stavebni spoření kde bude ve výsledku maximálně tak 40.000). Já za to nemůžu, ale moji rodiče by měli více uvažovat do budoucna a jako svou jedinou dceru se mě snažit více zajistit. A jak si to rodiče představuji do budoucna? Co kdybych se s Honzou rozešla - já si na vlastní byt jen tak nevydělám, takže mám žít do 30 s nimi? To si mě někdo bude chtít vzít? Když nebudu mít možnost přinést do začátku žádné peníze?
Honzík říkal, že bych měla na tohle téma s rodiči promluvit a pořád to do nich šít ať si to uvědomí, že hůř na tom být už stejně nemůžu.. že si musí rodiče uvědomit že jsem dospělá a ne malé dítě. Chci se snažit, jen moc nevím jak na to:-(
Šla jsem tedy s rodiči na procházku, abych si s nimi o tom mohla promluvit. Nejprve s mamkou, protože taťka šel běhat, pak pocestě zpátky s oběma.
Moc jsem se snažila, debata nebyla až zas tak hrozná, (já se snažila bavit pořád klidně, dospěle:-) ale stejně to moc nikam nedospělo:-( Já už nevěděla co víc bych řekla:-(
Po tom co jsem se mamky zeptala jak si to představují do budoucna, jestli s nimi mám na pořád bydlet, tak se ptala co tedy po nich chci? Aby mi oni zařídili bydlení? Aby mi na to dali 2 milióny? Jinak říkala že myslela že budu chtít bydlet s Honzou. Já na to, že se mu ale nemusí líbit, že všechno má kupovat jen on. Tak říkala, že teď přece studuji a žádné příjmy nemám, a ta hypotéka je přece na dost dlouho, takže ji pak můžu splácet společně s ním, až budu vydělávat. Když jsem se zmiňovala o možnosti, že bychom se s Honzou rozešli, tak říkala že klidně s nima bydlet můžu, že jim to nevadí.. a dokonce něco v tom smyslu, že ano - případně by mi uvolnili třeba i ten taťkův pokoj.. A že oni by si rádi třeba taky pořídili barák, že nechtějí být celý život v paneláku a že bych v tom baráku mohla taky bydlet. :-(
Dávají mi možnost studovat, abych si mohla najít dobrou práci a díky tomu si pak život zařídit. Že ona sama (mamka) by se neodvažovala žádat takto své rodiče že ji mají dat nějaké peníze. Že prostě každý to udělá podle svých možností, jak může, že jsou lidé co nemají peníze vůbec. A že mají poze jedno dítě (mě) práve proto, aby mu mohli i něco poskytnout, aby mohlo studovat vysokou školu. Na to jsem ji říkala, že si nemyslím, že bychom na tom byli tak špatně a že když mohou jet do Afriky a ještě k tomu do Chorvatska, tak je vidět že na to ty peníze jsou. Na to mi říkala, že pokud je to někoho celoživotním snem, tak má přece právo si to za svoje vydělané peníze splnit, že život je jen jeden a ve stáří to už třeba nepůjde. Snažila jsem se ji tedy říct, že by člověk měl ale myslet i do budoucna na své děti, že ony mu to pak vrátí. A mamka se ptala - jak mu to můžou vrátit - kde by na to vzaly, když zas musí finančně podporovat svoje děti, tak to asi z jednoho platu nejde podporovat zároveň svoje děti i rodiče.
Taťka zase říkal, že si po škole seženu dobrou práci a mohu si vzít hypotéku. Nemusím přece hned ze začátku bydlet v 3+kk, stačí třeba garsonka. Ideální samozřejmě je najít si přítele s bytem, ale i pokud by se tak nestalo, tak si 2 lidi mohou v pohodě dohromady nějakou hypotéku vzít. Že lidem, kteří mají dobrou práci a 40 let pracovního života před sebou to v klidu dají. A když jsem se snažila říct, že taky než najdu tu práci a něco vydělám, tak mi bude 30 a to už není tak snadné partnera najít, tak mi řekl, že lidé se teď právěže většinou berou až kolem té 30, a že když skončím školu ve 25 tak to mám ideální. A taky mohu třeba i odjet někam do ciziny a nějaké peníze si vydělat tam.
Tak co na to ještě říct???:-(
Honzík říkal, že bych měla na tohle téma s rodiči promluvit a pořád to do nich šít ať si to uvědomí, že hůř na tom být už stejně nemůžu.. že si musí rodiče uvědomit že jsem dospělá a ne malé dítě. Chci se snažit, jen moc nevím jak na to:-(
Šla jsem tedy s rodiči na procházku, abych si s nimi o tom mohla promluvit. Nejprve s mamkou, protože taťka šel běhat, pak pocestě zpátky s oběma.
Moc jsem se snažila, debata nebyla až zas tak hrozná, (já se snažila bavit pořád klidně, dospěle:-) ale stejně to moc nikam nedospělo:-( Já už nevěděla co víc bych řekla:-(
Po tom co jsem se mamky zeptala jak si to představují do budoucna, jestli s nimi mám na pořád bydlet, tak se ptala co tedy po nich chci? Aby mi oni zařídili bydlení? Aby mi na to dali 2 milióny? Jinak říkala že myslela že budu chtít bydlet s Honzou. Já na to, že se mu ale nemusí líbit, že všechno má kupovat jen on. Tak říkala, že teď přece studuji a žádné příjmy nemám, a ta hypotéka je přece na dost dlouho, takže ji pak můžu splácet společně s ním, až budu vydělávat. Když jsem se zmiňovala o možnosti, že bychom se s Honzou rozešli, tak říkala že klidně s nima bydlet můžu, že jim to nevadí.. a dokonce něco v tom smyslu, že ano - případně by mi uvolnili třeba i ten taťkův pokoj.. A že oni by si rádi třeba taky pořídili barák, že nechtějí být celý život v paneláku a že bych v tom baráku mohla taky bydlet. :-(
Dávají mi možnost studovat, abych si mohla najít dobrou práci a díky tomu si pak život zařídit. Že ona sama (mamka) by se neodvažovala žádat takto své rodiče že ji mají dat nějaké peníze. Že prostě každý to udělá podle svých možností, jak může, že jsou lidé co nemají peníze vůbec. A že mají poze jedno dítě (mě) práve proto, aby mu mohli i něco poskytnout, aby mohlo studovat vysokou školu. Na to jsem ji říkala, že si nemyslím, že bychom na tom byli tak špatně a že když mohou jet do Afriky a ještě k tomu do Chorvatska, tak je vidět že na to ty peníze jsou. Na to mi říkala, že pokud je to někoho celoživotním snem, tak má přece právo si to za svoje vydělané peníze splnit, že život je jen jeden a ve stáří to už třeba nepůjde. Snažila jsem se ji tedy říct, že by člověk měl ale myslet i do budoucna na své děti, že ony mu to pak vrátí. A mamka se ptala - jak mu to můžou vrátit - kde by na to vzaly, když zas musí finančně podporovat svoje děti, tak to asi z jednoho platu nejde podporovat zároveň svoje děti i rodiče.
Taťka zase říkal, že si po škole seženu dobrou práci a mohu si vzít hypotéku. Nemusím přece hned ze začátku bydlet v 3+kk, stačí třeba garsonka. Ideální samozřejmě je najít si přítele s bytem, ale i pokud by se tak nestalo, tak si 2 lidi mohou v pohodě dohromady nějakou hypotéku vzít. Že lidem, kteří mají dobrou práci a 40 let pracovního života před sebou to v klidu dají. A když jsem se snažila říct, že taky než najdu tu práci a něco vydělám, tak mi bude 30 a to už není tak snadné partnera najít, tak mi řekl, že lidé se teď právěže většinou berou až kolem té 30, a že když skončím školu ve 25 tak to mám ideální. A taky mohu třeba i odjet někam do ciziny a nějaké peníze si vydělat tam.
Tak co na to ještě říct???:-(
2 komentáře:
Ma nejdrazsi - jak jsem Ti rikal vcera, nic si z toho nedelej. Mi rodice proti Tobe nerekli ani slovo - jen kroutili hlavami nad chovanim Tvych rodicu. Jsi jejich jedine dite, oni nejsou zadni chudaci a presto je jim uplne jedno, jak bude Tvuj budouci zivot vypadat. Tvuj otec dokaze jen rikat, ze vsechno jsou jeho penize a on si je ma pravo uzit. Jezdi si do sveta, kupuje si hi-end elektroniku, ale kdyz po nem chces knizku do skoly za 280 korun, musis ho o ty tri stovky malem prosit na kolenou a jeste chce po Tobe ucet a vratit tu dvacku. Mne je to ale jedno. Ja Te chci, penize pro mne nikdy v zivote nebyly rozhodujici faktor. Spolecne to zvladneme a Tvuj tatka at se svymi penezi treba udavi. Kdyz budeme drzet pri sobe, k nicemu ho nepotrebujeme. A on na stara kolena zjisti, jakou delal chybu. Je mi ho lito.
Den: Máš to holka těžké... asi bude nejlepší to co navrhuje Jen: zapomeň na tátu, postav se na vlastní nohy za pomoci Honzy. Je moc hodný a pomůže ti. Peníze jsou důležité, ale ne tak, aby vás to rozdělilo. Tak si to hlavně nezkažte sami.
Okomentovat