5 let, 9 měsíců, 2 dny

... tak dlouho jsme byli spolu...

Po prvnim spolecnem dni jsem Denince do fora napsal:

jiskricky v ocich
a vitr ve vlasech
posecena trava a demanty rosy,
modre nebe,
vune a chut nejkrasnejsi z kvetin mi ulpela na rtech
me okovy spadly
a kridla zlomena ted znovu plna moci
mne odnesou k nebesum...

Dnes uz z kridel nezbylo nic, bolest je to takova, ze netusim, jak ji zvladnout... nejhorsi je ten pocit, ze nemuzu nic delat... jsem jako zavreny v neviditelnem vezeni, muj hlas i tluceni pesti se jen odrazi zpet...
Rikaji, ze nadeje umira posledni... Je dobre vedet, ze aspon neco cloveka prezije...

Jedeme dal, Zeme se toci...

Nostalgie - uz jsem na tyto stranky nepsal tak dlouho... Pritom z perspektivy celeho zivota je to jen maly kousek. A tolik veci se za tu dobu stihlo stat, ktere nas naplnily stestim i dohnaly na pokraj zoufalstvi.
Nasli jsme si kamarady a zase o ne stihli prijit vlastni hlouposti. Ale asi to tak melo byt, aspon jsme se o sobe zas dozvedeli neco vic. Skoda jen te ztraty, kez by to slo zmenit.
Nas vztah je rozbity... Asi jsme si oba moc budovali vzdusne zamky a ocekavali od toho druheho neco jineho. Bohuzel, jsme jen lide a k nizsim druhum nemame daleko.
Nejhorsi ve vztahu je ztrata duvery. Zaklady jsou naruseny, neni na cem stavet.
Ja vedel, ze jednou muze prijit doba, ze si Deninka nebude jista, jestli je vztah se mnou opravdu to nejlepsi. Nejsem zadny ideal. Jsem stary mrzout, co uz ma neco za sebou.
Jenze co jsem mel delat? Mel jsem se tim celou tu dobu trapit a myslet na to? Nebo jsem se s ni vubec nemel davat dohromady kvuli tomu, ze se jednou mozna neco stane?
Ja si jen naivne myslel, ze kdyz uz mame kazdy za sebou nejake delsi vztahy, ze uz vime co a jak. Ze kdyz se rozhodneme spolu zit, tak to rozhodnuti nebudeme nikdy zpochybnovat. Ano, budeme se obcas hadat a obcas si lezt hrozne na nervy... Protoze to je proste zivot. Samozrejme ze oba sem tam potkame nekoho, s kym se bude dobre povidat, delat legrace a tak. Padnou dvojsmyslne vtipky, nejaka ta flirtovni narazka, mozna letme objeti.
Ale to je vse. Nikdy nezpochybnovat nas vztah, nikdy nemyslet, jestli by nebylo lepsi zkusit zit s tim jinym clovekem.
Asi jsem uz moc stary. A Den asi potrebuje vice svobody a ziskat nekde jistotu, ze ja jsem pro ni ten pravy.
Je mi tezce, jako by mne uvnitr neco rvalo na kusy... Zajimave, jake veci s clovekem provadi trocha hormonu a chemickych reakci. Mozna bych se mel podivat, co mam vlastne uvnitr...