Ztraceny :'-(

Tak jsem se po celodennim vypeti dockal telefonovani... A vsechno jsem to zkazil - chtel jsem Den z legrace vycinit, ze mi cele dopoledne nepise, ze mne nechava opusteneho a jestli si mam nekoho zatim najit... Jenze ja to proste neumim podat, pry to neumim ukoncit tu "legraci". Den si to vzala moc osobne a cely hovor sel do haje. Snazil jsem se vysvetlit a omluvit se a jit dal, jenze Den rikala, ze to nejde... Ach jo, prijde mi to vsechno jako vysmech - tech par pravidel ve vztahu, ktera jsem tady vecer napsal. Papir snese vsechno, ale v zivote to proste funguje jinak.
To jsem zas vlevo. Nejradeji bych se nevidel. Nekdy si fakt pripadam, ze se do zadneho vztahu nehodim, protoze neumim s lidmi komunikovat tak, aby to bylo jasne. Cim vice slov, tim vice se mi to rozpada pod rukama. Myslim si, ze dokazu byt dobry kamarad. Ale u toho to konci. Protoze ti, ktere nejvice miluji, nedokazu pred sebou ochranit. A pak slysim, ze je jen zranuji. Ze je to jako s domacim nasilim a s alkoholismem. Ze to pomalicku zacina a nenapadne zesiluje. A kdyz se neco stane, nasilnik se omluvi, ale za cas se to opakuje... Ja uz nechci... Treba bych mel vazne zit sam... Treba to tak ma byt... Treba...